Splněné sny Karin Lednické

Člověk nesmí chtít od života moc, protože pak je akorát věčně zklamaný.

Karin Lednická a její cesta k životnímu dílu

Přestože Karin Lednická (1969) psala už od dětství, účastnila se různých literárních soutěží, později vymýšlela také pohádky pro své děti, a ještě později psala do šuplíku povídky, o napsání knihy, která by se dala publikovat, začala uvažovat až když jí povyrostly děti a měla víc času. Cesta k jejímu „životnímu dílu“, jak sama říká, a jeho úspěchu však nebyla úplně jednoduchá.

Narodila se a vyrostla v Havířově na Ostravsku. Původně chtěla studovat knihovnictví a žurnalistiku, to jí však nebylo umožněno. Po střední škole tedy pracovala v různých podnicích ve svém regionu, zkrátka, kde se dalo. V devadesátých letech minulého století se začala uplatňovat psaním pro krajský tisk, když poté odcestovala na rok do Londýna, aby tam studovala angličtinu a anglickou historii. Po návratu se živila jako překladatelka beletrie a v roce 1997 konečně založila své vysněné nakladatelství Domino.

Vydávání knih v Dominu, z nichž některé sama přeložila, se věnovala dlouhých dvacet let. Přestože po jeho prodeji se v roce 2020 již uvedla svým debutem Šikmý kostel, vydávat knihy nepřestala. Založila si nové nakladatelství Bílá vrána, které se také ujalo publikování Šikmého kostela.

Opakovaně mařená naděje je mnohem horší než děsivá jistota.

Karin Lednická dosud žije na Ostravsku ve Svinově. Má dvě děti – syna Davida, který miluje hokej a studuje geografii na univerzitě v Holandsku, a se kterým moc ráda cestuje po světě, a dceru Zuzanu, která hraje basket a studuje sportovní gymnázium v Ostravě.

Šikmý kostel

Šikmý kostel věnovala Karin Lednická Slezsku, odkud pochází. Dramatické příběhy polských, českých či smíšených rodin ze Staré Karviné se odehrávají na pozadí významných dějin v letech 1894 až 1921. Karin Lednická sama říká, že se vlastně jedná o románovou kroniku ztraceného města, která stojí na reálných základech. Kostel sv. Petra z Alkantry který dal trilogii název, přesto stále stojí, i když vlivem těžby uhlí klesl o téměř 40 metrů a nachýlil se. Už ho však neobklopují domky hrdinů knihy. Zůstal pouze rybník a louky.

To město, které dnes neexistuje, je jakoby jednou z postav. Já příběh města předkládám čtenářům na příbězích lidí, kteří v něm žili. Jak se jejich život proměňoval v průběhu jednotlivých dekád. To je to nejstručnější představení.

Původně na toto těžké téma chtěla Lednická napsat jen povídku. Vznikla však doslova kronika, která je podložena důslednými a obsáhlými rešeršemi, ověřováním v pramenech a literatuře, konzultacemi s historiky a odborníky. Celkem jí příprava a psaní knihy zabraly čtyři roky. A stálo to zato.

Šikmý kostel se těší velké čtenářské pozornosti a zaujal i mnoho literátů. Vyniká nejen jedinečným slohem a jazykem, který si pohrává s regionálním nářečím, ale také historickým kontextem, přinášejícím informace například o důlní katastrofě v Karviné z roku 1894. Šikmý kostel vyšel rovněž v audioverzi, namluvený herečkou Vilmou Cibulkovou, a jako 14dílná rozhlasová adaptace v Českém rozhlasu Ostrava.

Šikmý kostel 2 a 3

Druhý díl Šikmého kostela vyšel v roce 2021. Je přímým pokračováním prvního dílu a zahrnuje dobu od roku 1921 do roku 1945. Na třetí díl, který by se měl odehrávat od roku 1945 až do 60. let, je třeba si ještě počkat. Karin Lednická na něm pracuje, ale termín vydání si prý prozatím netroufá odhadnout. Dobu čekání si ale mohou čtenáři vyplnit novou knihou, na kterou se Karin Lednická mezitím vrhla. V březnu 2022 vyjde její literární dokumentární drama s názvem Životice: obraz (po)zapomenuté tragédie.

Vím, že mi ve třetím díle nastoupí komunismus, začnou město bořit, začnou procesy, budou padat hrdelní rozsudky. Až dojdu do šedesátých let, které jsou obdobím největšího zmaru a zkázy pro starou Karvinou. A v tom okamžiku skončím, protože pak už nebude o čem psát.

Životice: obraz (po)zapomenuté tragédie

Životice jsou malá vesnice uprostřed Těšínského Slezska. Po Mnichovu je zabrána Polskem a po 1. září 1939 se jako dobyté území stává součástí Říše. Starosta Životic se paktuje s nacisty a s obyvateli obce mluví německy. Ti se v atmosféře všudypřítomného strachu snaží nějak vydržet do konce války. To se jim však nepodaří. V létě roku 1944, po akci partyzánů, kteří zastřelí tři příslušníky gestapa, následuje odveta. Je popraveno třicet šest životických mužů.

Ještě během následujícího roku umírají lidé a do koncentračních táborů jsou odvlečeni desítky dalších. A přece jejich tragédie upadla v zapomnění. Karin Lednická ji znovu přepisem vyprávění pamětníků a přiloženými dokumenty přivádí k životu. Pečlivé rešerše jsou zde opět zjevné a bohatá obrazová část celou hrůzu jenom podtrhuje.

Já jsem se při psaní druhého dílu dotkla tématu Životické tragédie, které někdy bývají nazývány Slezskými Lidicemi. To je tragédie z roku 1944, při které v jeden den zemřelo 36 mužů. Ale následně přibyli desítky obětí. Vzhledem k tomu, že toto téma je také zametené pod koberec a nikdo o tom neví a neučí se, tak jsem si řekla, že když už jsem si ty rešerše udělala, tak je ještě prohloubím a věnuji tomu samostatnou publikaci. To je to, čemu jsem se věnovala v uplynulých měsících…