RECENZE: Syn lidstva - Vzdálená vzpomínka na člověka

Počátek všeho lidského

Poslední člověk zemřel již před mnoha lety, nyní Zemi vládnou ertové, dokonalejší verze nás samotných. Vytvořili jsme je, aby zachránili umírající planetu. Úkol se zadařil, Země začala opět vzkvétat. Mělo to jen jedinou vadu na kráse, lidstvo muselo vymřít.

Trvalo to 500 let, ale ertové dokázali splnit úkol. Jedinou stopou ekologické katastrofy byla obrovská koule plastu, která obíhala Měsíc. Nastal tedy čas na vzkříšení lidí? O tom má rozhodnout jedno jediné miminko. Na starost ho dostane emocionálně chladná, přísně logicky uvažující ertka Ima. Jak její adoptivní syn roste, dozvídá se nejen to, jaké je být matkou, ale také se učí pracovat s emocemi a postupně odkrývá temnou pravdu o zániku lidstva. Možná, že se ertové svým stvořitelům podobají víc, než si sami přiznávají.

Nebyla to lež. Byla to fikce, díky které jsi mohl sloužit svému účelu, jak nejlépe umíš. Rodí se do nich všechny děti. Mou vlastní fikcí bylo, že lidstvo stojí za záchranu...

Syn lidstva

Ve víru pocitů

Kdo již četl předchozí autorovy romány, jistě velice rychle rozezná jeho styl, protože je věrný své vlastní předloze. Teď jen záleží na tom, jak moc je vám jeho tvorba blízká. Má vlastní pozice je velice jednoduchá. Sedím naproti jedné ze svých knihoven a vidím Běžecký klub, který se blýská na piedestalu nejvyššího patra a jsem si jistý, že je přesně tam, kam patří. Syn lidstva si jistojistě vykračuje přímou cestou k mému srdci.

Rodina je cestou i cílem zároveň a pro nový Adrianův příběh je to skoro jako mantra. Připravte se na to, že si zažijete, jaké je to vychovávat dítě v kulisách utopistického světa. Vzhledem k charakteru hlavní hrdinky Imy, je to pojato dosti dokumentárním přístupem a samozřejmě se to neobejde bez humorných situací, které dodávají na atraktivnosti, ale nezasahují do autenticity celého vyprávění. Troufám si říct, že spousta maminek se v tom velice rychle najde a okamžitě pocítí spřízněnost s Imou.

Měla jsem zvláštní potěšení z toho, že jsem mu v tu chvíli mohla povědět stovku věcí, ale rozhodla jsem se neříkat nic. Sdílet potěšení z výhledu na oceán je někdy stejně užitečné jako celá kupa slov...

Emotivní doslov

Ano, ano, dalo by se říct, že autor používá podobný mustr, ke kterému jen vymýšlí jiné kulisy, ale je třeba jedním dechem dodat, že to stále ješte funguje velice dobře a dává to neustále nové podněty k zamýšlení. Přiznávám se, že se mi těžko uplatňuje jakákoliv kritika, ale jeden stín pochybností se přesto našel. Týká se to samotného závěru, který je možná až trošku překombinovaný. V rámci spoilerového embarga to s vámi pochopitelně nemůžu rozebrat obšírněji, ale mohu říct, že s koncem jsem nebyl úplně spokojený, i když to platí jen částečně.

Na druhou stranu se mi líbí, že se příběhové linky uzavřely, ale zároveň si autor nechal otevřená vrátka pro případné pokračování. Na úplný závěr si neodpustím doporučení pro ty, kdo nečetli předchozí Walkerovy knihy. Napravte to. Tak zase někdy příště. Na přečtenou.