Recenze na knihu
Co jsem nikdy neřekla Susanne Abel

Vynikající kniha. Zabývá se komplikovanými vztahy v rodině, historií, duševními traumaty a tím, zda se jich lidé mohou zbavit i duševní nemocí, od které není úniku. Jedná se o pokračování knihy S Gretou si nic nezačínej, ale i těm , co první díl nečetli, nabízí autorka stručné přiblížení předchozího děje tam, kde je nutno na něj navázat.

Tato kniha je pokračováním příběhu Gréty. Tentokrát její syn Tom zjistí, že má dva nevlastní bratry a začíná pátrat po příběhu jeho otce Konráda s kterým neměl moc dobrý vztah. Postupně se prolíná současnost (2016) a doba druhé světové války, kdy se dozvídáme jak s chlapci tenkrát zacházeli a co vše museli zažívat. Popisuje se zde válečné i poválečné Německo což mi chvílemi vhnalo slzy do očí a bylo mi z toho až fyzicky špatně. Bombardování, špatné podmínky, strach o své blízké, to v knize rozhodně nechybí a je to spíše pro silné povahy. Velmi oceňuji dlouhé kapitoly které vás víc ponoří do děje. Kniha byla pro mě hodně silná, ale raději bych byla kdyby byla rozdělena na více dílů. Tím, že měla kniha hromadu stran a do toho od začátku do konce silný příběh, už toho bylo na mě trochu moc. Musím pochválit autorku, protože psát něco takhle silného muselo být hodně těžké. Nicméně mě osobně kniha nesedla, jelikož jsem slabší povahy a už tam toho zlého bylo na mě moc. Děkuji @knihydobrovsky za dodání knihy k recenzi.

Pokud jste četli román S Gretou si nic nezačínej, tenhle druhý díl vás nesmí minout. Je stejně dobrý jako první. Tentokrát cílí na oblast lékařství – gynekologii. Opět se dozvíte o hrůzách, které se v minulosti děly, především na ženách a postižených lidech. A také to, jak dokáže minulost ovlivnit současnost. Jak s Tomem zamávají fakta o jeho otci? Román mi hodně dal, protože autorka vychází ze skutečných událostí. Opět prožijete příběh plný napětí, bolesti a nečekaných zvratů. Doporučuji!

První 2/3 knihy se nečetly tak svižně, jako první díl knihy, ale stále to bylo skvělé čtení se spoustou historických fakt, o kterých jsem doteď nevěděla, zpracovaných do poutavého příběhu.

Co jsem nikdy neřekla 4,5/5 Susanne Abel Máte pocit, že je váš život konečně v dokonalé rovnováze? Tom Monderath přesně takové šťastné období právě prožívá. Je hluboce zamilovaný, po boku má milovanou Jenny a společně si užívají krásné dny při péči o jejího teprve čtyřměsíčního synka. Zdá se, že štěstí je na dosah ruky a nic nemůže tento idylický obraz narušit. Jenže osud bývá nevyzpytatelný – a stačí jediné náhodné setkání, aby se pečlivě budovaný pocit bezpečí začal hroutit. Do Tomova života totiž nečekaně vstoupí Henk, jeho o sedm let starší nevlastní bratr, o jehož existenci neměl Tom ani tušení. Henk přijíždí s jediným cílem: chce znát pravdu. Chce vědět úplně všechno o jejich společném otci Konradovi. Pro Toma je to obrovský šok. Co všechno před ním i před jeho matkou otec po celý život skrýval? Jaká tajemství byla uzamčena pod povrchem jejich rodinné historie? Hledání odpovědí však od samého počátku naráží na neprostupnou zeď. Otec Konrad je už mnoho let po smrti a Tomova matka Greta kvůli pokročilé demenci žije ve svém vlastním světě, kam k ní otázky z reality nedoléhají. Pokud má Tom odhalit pravdu, nezbývá mu než se vydat po otcových stopách úplně sám. Postupně rozkrývá dramatický osud muže, o kterém si myslel, že ho dobře zná. Vrací se zpět v čase do temných dnů druhé světové války, kdy malý Konrad během ničivého bombardování Kolína nad Rýnem přišel o celou svou rodinu. Po návratu do zničeného Německa se snažil znovu začít žít. Právě v té době potkal mladou Gretu a až po uši se do ní zamiloval. Jenže to, co vypadalo jako nový začátek, v sobě neslo temné tajemství. Tento stín minulosti však nezmizel. Naopak – pomalu a nenápadně zasahuje až do současnosti a ovlivňuje životy celé rodiny. Tom zjišťuje, že minulost nelze jen tak odstřihnout nebo ignorovat, protože její neviditelná vlákna utvářejí to, kým jsme dnes. Podaří se Tomovi rozplést neproniknutelnou síť mlčení, odhalit hluboko ukryté pravdy a začít psát zcela novou, očistnou kapitolu jejich rodinné historie? Za knihu děkuji @knihydobrovsky Německá autorka Susanne Abel se vrátila k propracované rodinné sáze rodiny Monderathových. Na první knihu S Gretou si nic nezačínej navazuje kniha Co jsem nikdy neřekla, která nabízí hluboce lidský, dojemný a napínavý pohled na to, jak válečná traumata a nevyřčené pravdy tvarují osudy celých generací. Nutí čtenáře k zamyšlení nad tím, kolik toho o svých vlastních rodičích a předcích vlastně víme – a zda je možné uzdravit rodinné vztahy i ve chvíli, kdy už ti hlavní aktéři nemohou promluvit. Ve svém volném pokračování znovu rozehrává hluboce lidský, emocemi nabitý příběh, v němž propojuje komorní rodinné drama s pohnutou evropskou historií 20. století. Zatímco první díl stavěl do popředí matku Gretu a tabuizované téma dětí narozených ze vztahů afroamerických vojáků a německých žen po druhé světové válce, druhá kniha směřuje reflektory na muže rodiny — otce Konrada a syna Toma. Jedná se o komplexní, společensko-historický román, který pokládá nepříjemnou otázku: Jak moc nás utváří to, o čem naše rodina raději zarytě mlčela? Rozbor dějových linek a témat Kniha je vystavěna na osvědčeném schématu dvou časových rovin, které se postupně prolínají: Současná linka (Tomova přítomnost): Žurnalista Tom Monderath zažívá vzácné období klidu. Je zamilovaný do Jenny, pomáhá pečovat o jejího malého syna a má pocit, že po náročném období s matčinou postupující demencí konečně našel pevnou půdu pod nohama. Vše se ale zbortí ve chvíli, kdy ho kontaktuje o sedm let starší Henk — muž, o kterém nikdy neslyšel a který tvrdí, že je jeho nevlastním bratrem. Henkův příchod funguje jako rozbuška. Tom naráží na neprostupnou zeď: otec Konrad je roky po smrti a matka Greta už je kvůli Alzheimerově chorobě uvězněna ve vlastním světě bez přístupu k reálným vzpomínkám. Tomovi nezbývá než zahájit pátrání na vlastní pěst, což ho provází pochybnostmi o vlastní identitě i o tom, kým jeho rodiče ve skutečnosti byli. Historická linka (Konradova minulost): Minulost nás zavádí do nejtemnějších dnů druhé světové války. Sledujeme malého Konrada (Connyho), který při zničujícím bombardování Kolína nad Rýnem přichází o celou rodinu. Prochází si válečným zajetím a návratem do zdevastovaného poválečného Německa, kde se potkává s mladou Gretou. Autorka se však nezastavuje pouze u běžného utrpení civilistů. Postupně rozkrývá neuvěřitelně mrazivé kapitoly poválečné medicíny — konkrétně počátky umělého oplodňování, etické prohřešky lékařů, zneužívání moci a temné stíny eugeniky či nacistické minulosti německých doktorů. Detailní rozbor hlavních postav Tom Monderath: Televizní novinář, který prochází zásadním osobnostním vývojem. Zatímco v prvním díle působil občas cynicky a odtažitě, v Co jsem nikdy neřekla nahlížíme do jeho zranitelného nitra. Chce být dobrým partnerem pro Jenny i náhradním otcem pro jejího syna, ale neustálé objevování nových „kostlivců ve skříni“ ho staví do role detektiva vlastní rodiny. Jeho frustrace z toho, že se na klíčové otázky již nemá koho zeptat, je vykreslena naprosto autenticky. Co bych určitě vyzdvihl, jsou detaily chování, které přidávají na autenticitě. Tom si to nechce přiznat, ale vidí, jak je podobný svému otci. Konrad (Conny) Monderath: Postava, která celé knize dominuje v pozadí. V historické lince ho poznáváme jako dítě traumatizované válkou, jako mladíka, který zoufale hledá lásku a ukotvení, i jako muže, který v sobě nosil obrovské tajemství. Autorka ho nepředstavuje černobíle; je to tragická i rozporuplná figura, oběť své doby i člověk, jehož rozhodnutí fatálně ovlivnila další generace. Pohled na tuto postavu během příběhu projde několika změnami, je to jako na houpačce. Nakonec ale nemůžu říct, že by byl zápornou postavou — spíš tragickou figurou, která doplatila na válku. Greta Monderath: Zatímco v prvním díle byla srdcem celého vyprávění, zde stojí stranou. Její demence pokročila a v příběhu slouží spíše jako živý pomník ztracené minulosti. Její neschopnost promluvit symbolizuje „mlčení generací“, které po válce v Německu panovalo. Její absence v aktivním ději je lehkým zklamáním, ale z hlediska reality nemoci je zobrazena mrazivě přesně. Co musím vyzdvihl, je popis nemoci – autorce se velmi dobře povedlo vystihnout její stav. Henk: Katalyzátor celého děje. Nevlastní bratry nespojuje vřelý vztah od prvního okamžiku; jejich setkání navozuje atmosféru nedůvěry a napětí. Henkova touha poznat pravdu o otci je však stejně silná jako Tomova, což je nakonec donutí spolupracovat. Henk byl pro mě celou dobu velkou neznámou. Působil jako pohodový a klidný muž, ale když si něco vzal do hlavy, dokázal být velmi tvrdohlavý a neústupný — čímž nezapřel povahu svého biologického otce. Jenny: Představuje stabilní prvek v Tomově chaotickém světě. Vnáší do příběhu teplo, naději a téma nové, vědomě budované rodiny, která se snaží přerušit řetězec generačních traumat. Mrzí mě, že Jenny nedostala v knize trochu více prostoru. Je důležitou součástí celé rodinné ságy. Jenny i Tom představují dva hluboko zapuštěné sloupy v zemi, se kterými je těžké hnout. Jenny už má těžkou minulost za sebou a zná pravdu, zatímco Tom ji právě poznává. I když mají oba občas jiný pohled na věc, Jenny vidí věci očima někoho, kdo byl minulostí tvrdě vyzkoušen. Helga: Stejně jako u Jenny bych i u Helgy uvítal ještě více prostoru. Byla důležitým faktorem v Tomově minulosti. Jsem rád, že jí autorka dala alespoň trochu prostoru, abychom věděli, jak vstoupila do života Toma a také Connyho a Grety. Strýček Drickes: Strýček Drickes představuje v románu velmi kontroverzní a morálně šedou postavu. Na jednu stranu je to muž, který vnímal sám sebe jako někoho, kdo „pomáhá“ nešťastným a bezdětným párům v době, kdy medicína tyto možnosti oficiálně nenabízela. Na druhou stranu překračoval veškeré lékařské i etické hranice, hrál si na „Boha“ a zanechal za sebou síť nejasných identit a tajností, se kterými se Tomova generace musela vyrovnávat až o desetiletí později. Tato postava byla asi nejvíce rozporuplná a budila v celém příběhu nejvíce emocí a rozruchu. Postavy jsou komplexní, propracované, s chybami i slabostmi, což je dělá realistickými. S některými jsem se dokázal ztotožnit více, s jinými méně, ale všechny ve mně zanechaly dojem. Dojmy a pocity z četby Kniha vyvolává pestrou paletu emocí — od hluboké empatie přes mrazení v zádech až po lehkou frustraci. Nejsilnější stránkou autorky je její schopnost přenést detailní historické rešerše do lidského příběhu. Poválečné Německo nepředkládá jako černobílý svět vrahů a obětí, ale ukazuje šedou zónu přežívání, morálních kompromisů a tabuizovaných témat. Způsob, jakým Abel otevírá téma poválečného lékařství, narcismu některých doktorů hrajících si na „spasitele bezdětných párů“ a tiché tolerance bývalých nacistických struktur, je naprosto strhující a mrazivý. Emočně nejsilnější jsou pasáže z minulosti. Způsob, jakým je popsané bombardování Kolína nad Rýnem pohledem malého chlapce, zůstane v paměti ještě dlouho po dočtení. Rovněž kontrast mezi láskou a tajemstvím ukazuje, jak destruktivní může být mlčení — i to myšlené „pro ochranu těch nejbližších“. Na druhá stranu současná linka působí místy zdlouhavěji. Zatímco pátrání v archivech a odkrývání DNA testů přináší napětí, milostný a osobní život Toma a Jenny sklouzává občas k lehkému klišé nebo zbytečnému protahování. Souhrn plusů a mínusů PLUSY (+): Fascinující a neopotřebovaná témata: Skvěle zpracované téma počátků umělého oplodnění, etiky v medicíně a vyrovnávání se další generace Němců s minulostí svých předků. Hluboké historické rešerše: Susanne Abel odvedla precizní práci. Kniha má obrovskou výpovědní hodnotu a otevírá obzory o událostech, o kterých se v běžném dějepisu nepsalo. Čtivý a vyzrálý styl: Autorka má cit pro jazyk a vyprávění má spád, zejména v historické linii. Emoční přesvědčivost: Skvěle zachycená psychologie postav, traumat i pokročilé demence u matky Grety. MÍNUSY (-): Slabší současná linka: Pátrání v přítomnosti a vztahové záležitosti Toma a Jenny působí v porovnání s dramatickou minulostí občas rozvláčně nebo lehce romantizovaně. Upozadění Grety: Čtenáři, kteří si zamilovali postavu Grety z prvního dílu, mohou být zklamaní, protože zde hraje pouze vedlejší a pasivní roli. Hektický závěr: Zatímco většina knihy plyne pozvolna, finální rozuzlení v přítomnosti působí až příliš uspěchaně. Stín úspěšnějšího prvního dílu: Jako mnoho pokračování čelí i tato kniha srovnání s laťkou nastavenou debutem S Gretou si nic nezačínej, který byl pro mnohé emocionálně přímočařejší a údernější. Za mě je ale druhý díl lepší než první. Autorka citlivě zpracovává rodinná tajemství a složité mezilidské vztahy, to mě velice bavilo. Nebojí se otevřít témata, jako jsou traumata, problém odpustit a dopady mezigeneračních traumat na další pokrevní linii. Líbilo se mi, jak autorka postupně odkrývá další a další tajemství, což čtenáře udržuje v napětí téměř do poslední stránky. Navíc se jedná o příběh, který se dotýká srdce a nutí k zamyšlení nad tím, jak moc nás formuje naše minulost a jak důležité je umět si odpustit. A v neposlední řadě nám toto pokračování skládá jednotlivé střípky dohromady — vše do příběhu začíná zapadat a čtenář si může udělat ucelený názor. Závěrečný verdikt Co jsem nikdy neřekla je velmi důstojným, vyzrálým a edukačně cenným pokračováním rodinné ságy. Není to jen obyčejný román pro ženy nebo oddechové čtení na víkend; je to vrstevnatý historicko-společenský příběh o tom, že minulost nás nikdy nepřestane pronásledovat, dokud ji plně nepochopíme a nepřijmeme. Pokud vás baví knihy s tajemstvím, lékařsko-etická témata, prolínání časových rovin a poctivá historická fikce založená na reálných základech, je pro vás tento román Susanne Abel skvělou volbou. I přes drobné výtky k pomalejšímu tempu v přítomné lince jde o knihu, která ve vás rezonuje ještě dlouho po otočení poslední stránky.