Těžké duše – kniha, která vám prozradí, jaké to je být chlapem | RECENZE

Je k nevíře, že knihu, která vám dokáže dát dosti ucelený pohled na mužský svět, se vším všudy, napsala ženská autorka. Já jsem úplně u vytržení. Zakládám Ivin fanklub, a jestli někdy vyjde její busta v lego provedení, určitě si jich koupím několik. Dobře, dobře, těmihle hloupými, pro někoho možná sexistickými řečmi, naznačuji, že její kniha Těžké duše je majstrštyk, jenž mě zasáhl kromě srdce i do míst, o kterých se ve slušně společnosti nemluví. Fantazii se meze nekladou.

Metal je ta nejvěrnější družka

Že by si Johanes žil svůj sen, se tak úplně říct nedá. Nicméně, alespoň se to domino sypalo postupně. Nejdřív tu byly menší náznaky, sem tam nějaký hádky, prostě klasický manželství. Pak přišel ten menší delikt se sedmnáctiletou, červenou, sexy sukní a to už začínal být oheň na střeše. Když se červená sukně svěřila své sestře, bylo to už nefalšovaně celé v řiti.

Johanes je stárnoucí metalák, který kvůli obvinění ze sexuálního obtěžování přišel o všechno. Manželka ho opustila, musel přestat dělat instruktora v autoškole, a dneska se živí stěhováním a uklízením ciziho bordelu, přičemž doma ho čeká maximálně okoralej chleba a několik dní starej poličan. Padesátka klepe na dveře a s ní i ta mrcha štěstěna. Dcera mu odpustila a přestala se za fotříka stydět, a kumpáni z mládí s ním pořád chodí věrně na jedno. Během následujících šesti měsíců budeme mít možnost poznat Johanese a běžné chlapské útrapy pěkně zblízka a bez cenzury.

Těžké duše

Metal je jedinej způsob, jak potěšit chudýho člověka. Udělat mu dobře. Umožnit mu ochutnat svobodu. Život je těžkej, ale s metalem je o něco snesitelnější...

Poslední recezní kapka

Co se týče formy vyprávění, nelze očekávat klasický příběh, ve kterém se hrdina musí dostat z bodu A do bodu B a přitom se musí zvládnout vypořádat se záporákem C. Johanesův charakter evokuje průměrného člena mužské populace, možná by se dalo říct skoro až někoho, koho si představíte pod pojmem „typický Čech“, což s sebou nese dobré, vtipné situace, ale také ty špatné. Z toho plyne, že kniha je brutálním způsobem „nahláškovaná“, ale také se nevyhne jakési lítostivosti, povzdechy nad tím, jaký je život prevít, což mi občas trošku lezlo na nervy, protože se to hodněkrát opakovalo. To je jediný důvod, proč knize nenapařím 90 %.

Co tedy očekávat, když ne klasický příběh? Mně osobně to nejvíc připomínalo deníkovou formu zápisu. Johanes si půl roku zapisuje svoje pocity, dojmy, zážitky a názory, aby to celé na konci svázal dohromady a tadá, máme z toho knihu. Autorka se navíc nebojí být syrová, explicitní a otírá se o všechny společensko-sociální problémy, a samozřejmě neopomíjí ani názorový souboj mezi mladší a starší generací. Mohl bych takhle pokračovat dál, chválit, až by se ze mě kouřilo, jenže vy už určitě nemáte čas, protože na vás čeká nějaká rozečtená kniha. Užijte si ji! Tak zase někdy příště. Na přečtenou.