Padlý nepřítel

Co mi to moje oblíbená autorka udělala? Já jsem u čtení z 80 % trpěla a dočetla jen kvůli ní. První díl téhle série byl skvělý, přesně takový, jaký jsem od něj čekala.....ostrý, chytlavý, s charismatickým „bad boyem“ a dějem, který vás roztrhá na kusy. Ale tady? Tady jako bych četla úplně jinou autorku. Arsène Corbin…..kde vůbec začít? Po většinu knihy to byl dokonalý idiot. Posedlý svou nevlastní sestrou, s níž měl toxický, přerušovaný vztah, který působil spíš odpudivě než zakázaně přitažlivě. Celé to jejich „sestra–bratr“ přetahování mi lezlo na nervy a Shen ho nám čtenářům cpe doslova v každé kapitole. Jeho fascinace touhle egocentrickou, zlou ženou je nepochopitelná. Ví, jaká je, ví, co mu udělala a přesto se k ní znovu a znovu vrací. Ona mu ničí život, pokouší se ho zabít, ale on ji stále chce. Jako ženu. Jako manželku. Jako někoho, s kým by chtěl mít děti. A to už bylo prostě přes čáru. A pak přišla Winnie, příliš hodná, tichá, až nevýrazná. Měla být světlem v jeho temnotě, ale spíš jen zanikla v jeho stínu. Mezi nimi chyběla jiskra, napětí, vášeň…..prostě všechno, co dřív autorka uměla napsat tak, že jsem u čtení nedýchala. Děj mi přišel zmatený, některé zvraty nedávaly smysl a čím víc jsem četla, tím víc jsem si přála, aby se to celé otočilo aspoň trochu k lepšímu. Bohužel, nestalo se. Ano, místy se mihne náznak té staré Shen, kterou mám ráda, ale celkově tohle pro mě bylo zklamání. Příběh, který měl sílu rozdrtit mě emocemi, to tentokrát nezvládl. Tento Padlý nepřítel padl i v mých očích.

Přečetla jsem to jedním dechem. Arséne je neuvěřitelně toxický a zároveň naprosto neodolatelný a nezapomenutelný. Stejně jako ta kniha.

Tohle bylo toxický… ale mě to prostě bavilo. L. J. Shen prostě umí psát příběhy, které nejsou pro každýho, ale když vám ten její styl sedne, tak vás to chytne a nepustí až do konce. Postava Arséna mě hrozně bavila, i když chápu, že to rozhodně není šálek kávy pro každýho. Je kontroverzní, arogantní a místy bezcitnej, ale přesně takový postavy mě u téhle autorky baví. Winnie byla naopak dobrota sama a ten kontrast mezi nimi fungoval skvěle. Jejich slovní přestřelky jsem si užívala a chemie mezi nimi mě bavila, i když některé momenty byly možná až moc rychlé. Celkově mě to ale chytlo a četlo se to samo. PS – strašně mě baví, jaký má autorka originální smysl pro jména hlavních postav.

Jakmile se rozhodnete pro naději, je možné všechno.” Od začátku do konce to byl nekončící smutek a instantní deprese, přičemž tolik pochmurnosti jsem od knihy vůbec nečekala. Vím, že tohle nebyl klasický příběh enemies to lovers, ale bylo to něco, co bylo stvořené z bolesti a velkého smutku. Nebylo to hezké čtení a bylo to hodně o citech. Když čtete mezi řádky, cítíte v každé větě strašně moc nejistoty a zklamání. Tohle všechno bylo nakonec zabalené do jednoho úhledného, ale emočně naprosto zdrcujícího balíčku.